„Ano celou dobu jsem si to uvědomoval, vysvětloval a upozorňoval jsem na nebezpečí války. Nicméně ta touha válčit je silnější a jsme na hraně něčeho, co může být horší než druhá světová válka. I když zatím tím průběhem to spíš připomíná první světovou válku, zákopy a podobné věci,“ připomíná Jaroslav Bašta.

„Samozřejmě to máme před očima, ten největší problém je v tom, že to nejsou jenom ta rétorická cvičení, ačkoliv třeba takový náš pan premiér Fiala patří k těm, kteří když chtějí dramaticky zapůsobit a prohlásí, že jsme ve válce, tak jí málem tomu Rusku vyhlásí. Kdyby Rusové chtěli, tak ten jeho projev mohli vzít jako oficiální vyhlášení války Ruské federaci ze strany České republiky.

Takže ano, ty snahy změnit lokální válku na Ukrajině ve válku přinejmenším celoevropskou nebo světovou tady budou a nemusí se to stát jenom nějakou nešťastnou náhodou tím, že něco selže nebo že někdo selže, rakety poletí někam kam nemají a podobně, ale tady bych v této situace nevylučoval ani zlý úmysl. Koneckonců některé informace o dopadu ukrajinské rakety na polské území hovoří o tom, že 15m od toho byl velký sklad umělých hnojiv, především dusičnanů a dalších a všichni si pamatujeme jak to dopadlo, když vyletěl do povětří takový sklad hnojiv v Bejrútu, to město vypadalo jako po zásahu atomové bomby,“ upozorňuje Jaroslav Bašta.

„Ono je to nejen módní, ale byl to trend, který měl vést k tomu, aby se vytvořila atmosféra, ve které by zejména mladší generace souhlasila s tím, že se má proti Rusku válčit. Tato válečná propaganda tady běží minimálně od roku 2018, možná ještě dříve.

Je pozoruhodné, že se na tom podílela právě mladší generace politiků, kteří působí v komunální politice, řeporyjský Novotný, primátor Hřib a starosta Prahy 6 Kolář. Ti postupně vytvořili atmosféru hlubokého nepřátelství. Je to záležitost, která mě silně připomínala to, co jsem pamatoval z počátku devadesátých let na Balkáně a potom kolem roku 2000, když jsem přišel do Ruské federace jako velvyslanec, na Kavkaze. V obou regionech čas od času politici připomínají tak silně staré křivdy, že se stanou důležitější než budoucnost vlastní země, budoucnost vlastních dětí a vnuků a všichni mají potřebu se za ně, jak na Balkáně, tak na Kavkaze pomstít. Většinou za to, co se stalo za druhé světové války nebo po jejím konci. A začnou se kvůli tomu navzájem zabíjet.

Prezident Edvard Beneš v květnu 1947 doprovodil dekrety o odsunu Němců prohlášením, v němž čteme toto varování: „Může se stát, že mé dekrety, vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou postupem času prohlašovány za neplatné. Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou tak zvaní čeští vlastenci, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a návratu nedopusťte. Hitlerové odcházejí, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.“(Poznámka ČNL: tato citace je zřejmě falsum.)

Tak dramatické to u nás zatím není, ale v každém případě šlo ze strany jmenovaných politiků o velmi seriózní pokus přepsat dějiny. Ty v roce 1945 napsali vítězové a to české přepisování se opírá o pohled poražených, nacistického Německa a jeho spojenců. K těm Češi nikdy nepatřili, neboť patřili k vítězům II. světové války. Takže ti komunální a další politici, kteří tímto způsobem vystupovali a vystupují, jsou vysloveně protinárodní,“ zdůraznil Jaroslav Bašta.